Pokud se náhodného člověka zeptáte, co je podle něj hlavní smysl technologií, odpověděl by pravděpodobně, že usnadnění našeho života, především pak usnadnění práce. „Zbavovat lidi práce“ je ovšem dvojsečná zbraň – zejména v systémech, v nichž člověk právě práci potřebuje, aby vůbec přežil.

Historie tak již pamatuje případy jako tzv. luddismus, tedy organizované dělnické hnutí, které se snažilo systematicky paralyzovat  stroje nově zaváděné do výroby. Na jednu stranu můžeme na luddity nahlížet jako na zpátečníky brzdící nevyhnutelný pokrok. Na druhou stranu musíme pochopit, že pro mnohé z nich byla „válka se stroji“ válkou o holé přežití, neboť tehdejší systém nenabízel ani rekvalifikace, ani sociální záchranné sítě, a ztráta práce ve prospěch stroje tak mohla znamenat pád na absolutní sociální dno, hlad a smrt.

Současnou výzvou, která v sobě nese potenciál významně proměnit společenskou organizaci, je především vpád umělé inteligence do pracovních trhů v mnoha oblastech. Ať jste grafická designérka nebo překladatel, na trhu se objevuje množství aplikací, které v řádu desítek sekund odvedou přinejmenším „hrubou“ práci, která vám dosud mohla zabrat týdny. Na jednu stranu se to zdá jako výhra, na druhou stranu přicházíte o podstatnou část placené práce, tím spíš, jste-li placená od hodiny.

Sledujeme tak již zárodky „neoludditských“ postojů, které v první řadě varují před důsledky naší přílišné otevřenosti vůči inteligentní technologii nové generace, jejíž potenciál zatím ani sami nedohlédneme. A lze očekávat, že budou brzy následovat i požadavky na její zásadní regulace, přizpůsobení zákoníkům práce až po její úplnou paralýzu.

I dnes bychom měli při reflexi dynamicky se měnícího světa práce v důsledku AI mít na paměti, že technologie nikdy není samospásná. Nestojí „sama o sobě“, ale vždy je úzce spjatá s celou stávající společenskou organizací práce, do níž vstupuje.

Revoluce v domácnosti?

Opomíjenou oblastí, v níž přitom hrají postupující technologické inovace významnou roli, je domácnost. Kanadský ekonom, filozof a teoretik post-práce Nick Srnicek, jenž byl před časem hostem Inspiračního fóra, vydal spolu se svou partnerkou, teoretičkou médií a feministickou filozofkou Helen Hester dlouho očekávanou knihu s názvem After Work. Ta se věnuje právě otázce vlivu technologií na tuto historicky (i aktuálně) ve společenském vědomí vytěsňovanou podobu práce – práce domácí, neplacené, reproduktivní.

Nástup „průmyslové revoluce” do domácností v západním světě od 40. let sliboval velkou úlevu od domácích prací. Automatická pračka, lednička, vysavač, myčka na nádobí, a pak sušička, automatické vysavače atd. Již v 70. letech začaly výzkumy ukazovat, že stejně jako už sto les zůstává stejný čas, který trávíme prací navzdory bezprecedentním vlnám automatizace v celých odvětvích, neklesá ani čas strávený domácími pracím. Jak to?

Technologie vstupovaly do domácností ruku v ruce s dramatickými změnami ve společenském organizování těchto prací, které se začala individualizovat (např. komunitní praní ustoupilo soukromé pračce v každé domácnosti atp.). Technologické „usnadnění” praní šlo zase ruku v ruce se zvyšováním nároků na čistotu. A to vše se navíc postupně koncentrovalo kolem jediné osoby, ženy v domácnosti. Autorský pár tak připomíná, že téma tzn. reprodukční práce v domácnosti je stále silně tématem genderovým.

Organizace domácnosti se za poslední dekády příliš nezměnila („Žena v domácnosti z roku 1870 by domácnost z roku 1940 nebyla schopná rozeznat, zatímco žena v domácnosti z roku 1940 by v domácnosti z roku 2020 mohla spatřit de facto to, na co je zvyklá.”). Nové technologické vychytávky tedy posledních 80 let většinou vstupují do našich domovů v předem určených rolích a pouze technicky proměňují výkon stále stejných činností, která má stále na starosti převážně žena.

Fenomén tvrdohlavě trvajícího času, který od nás vyžaduje údržba domácnosti, nese název Cowen paradox po socioložce Ruth Schwartz Cowen. Ta ve svém výzkumu zjistila, že navzdory nepřebernému množství nových „usnadňujících“ technologií domácí práce mezi 1870 a 1970 fakticky neubylo.

Tato krátká úvaha nám připomíná, že debata o nových technologiích by rozhodně neměla skončit u sporů o to, jestli jejich benefity převažují nad jejich riziky. Každá nová technologie s potenciálem otřást společenským uspořádáním totiž pak bude mít především přirozenou tendenci parazitovat na tom stávajícím, z nějž zpravidla benefituje jen hrstka. Měli bychom obrátit ono otravné heslo „vzít krizi jako příležitost“, a začít to, co se tváří jako „příležitost“, brát jako „krizi“.

Pokud má nová technologie skutečně přinést společenský pokrok, musíme ji vzít především jako zrcadlo, které odhaluje krizi našeho stávajícího uspořádání, a otevřít tuto krizi ve společenském dialogu. Teprve pokud uspějeme jako společnost schopná reflektovat sebe sama, může stát nová technologie na straně člověka a pomoct mu budovat lepší svět pro něj.

Tipy Kláry Vlasákové

Osobnosti z komunity Inspiračního fóra vybírají z kolekce esejů, podcastů a videí.

Co s volným časem ve světě bez práce? Kniha Nicka Srnicka (a Alexe Williamse) Vynalézání budoucnosti patří k nejzajímavějším textům o automatizace práce. Zásadní totiž je, že autoři nevidí proměnu pracovního trhu jako hrozbu, ale především jako příležitost, jak proměnit naše životy k lepšímu: Přestat záviset na námezdní práci, která řídí značnou část našeho života, a získat svobodu nakládat se svým časem podle svého. Lukáš Senft spolu s hostem Petrem Bittnerem (který Vynalézání budoucnosti přeložil) zkoumají, jak proměny práce dopadnou na jednotlivá odvětví a proč by nás to mělo zajímat právě v Česku závisejícím na průmyslové (a tím pádem snadno automatizovatelné) výrobě.

„Námezdní“ práce pro platformy. V záznamu diskuze z roku 2020 spolu debatují politoložka Kateřina Smejkalová, odborová právnička Šárka Homfray, socioložka Joanna Bronowicka a bývalý řidič Uberu Matěj Pohorský. Takhle kombinace vytváří mnohavrstevnatý pohled na platformy a jejich vliv na současnou práci. Jednoduše to shrnuje Pohorský – platforma Uber propojující řidiče a zákazníky je nadnárodní kolos, takže neexistuje žádný telefon, kam se může řidič dovolat, s případnými problémy si musí poradit sám. Jak se budou platformy vyvíjet do budoucna? A co bychom měli chtít po legislativě, které aktivity Uberu, Airbnb a dalších dlouhé roky unikaly? Ve svých postřezích a především doporučeních zůstává debata (bohužel) stále aktuální.