Řada antických myslitelů označovala vodu za základní princip světa. Všímali si přitom zejména jejích magických, na první pohled patrných schopností proměňovat se do všech známých skupenství, i její nezbytnosti pro všechno živé. Její nestabilita, fluidnost a pohyblivost z ní dělají zdroj mnoha metafor i analogií snad pro všechno, co se nám mění před očima všude kolem nás. A také memento, že i lidský život je proces, v němž „nevkročíme dvakrát na stejné místo“. Ba možná ani jednou. Každý člověk je životní migrant, který stráví svůj život v pohybu. A sama voda ho na této cestě doprovází od začátku do konce.
Voda je základem života v míře, která nám běžně ani nedochází. Z oceánu vyšly organismy na souš zhruba před 500 miliony let. Teprve poté, co souš kolonizovala zeleň, mohli se na ni vydat i živočichové. I samo lidské tělo tvoří voda více než z poloviny. I člověk jako nejkomplexnější produkt evoluce připomíná, jak velký je význam vody pro samotnou existenci. Kůži bychom mohli označit za jakýsi „přenosný vak“ na vodu, kterou si s sebou živočich nosí, aby mimo ni přežil.
I v rámci planetárních ekosystémů potřebuje voda rovnováhu. Pokud je nedostatek srážek, trpí půda suchem, ovšem pokud půda sama vlivem našeho hospodaření nedokáže vodu dostatečně zadržovat, přinášejí srážky povodně. Rozpouštění přebytku CO2 vinou spalování fosilních paliv okyseluje oceány a podílí se na oteplování, oteplování vede k tání ledovců a zvedá jejich hladiny.
V čase jejího prohlubujícího se nedostatku je to voda, jejíž nedostatek vyhání lidi z neobyvatelných oblastí a směřuje tam, kde je jí ještě dostatek. Je to voda, která nese jejich čluny, a je to táž voda, ve které naleznou svůj konec ti, kteří k novým břehům nedoplují.
Voda zkrátka vládne životu a rozhoduje o jeho bytí a nebytí. A i dnes, v éře, kdy se člověk opájí svou schopností planetě vládnout, se voda připomíná jako první a poslední arbitr, který má rozhodnout o jeho osu
Tipy Michala Pavláska
Osobnosti z komunity Inspiračního fóra vybírají z kolekce esejů, podcastů a videí. Tentokrát přinášíme tipy etnologa (Etnologický ústav AV ČR) a dokumentaristy Michala Pavláska.
O možnostech jazyka v době bezprecedentních změn. „Dlouho jsme si mysleli, že ledovce jsou věčné.“ Andri Magnason je islandský spisovatel, filmový tvůrce a ekologický aktivista. Schopnost multižánrově formulovat své vize světa ilustruje také v přednášce na IF z roku 2023, v níž si klade (a zároveň hledá odpovědi) na jedny z nejpalčivějších otázek současnosti: jak vlastně můžeme slovy uchopit celoplanetární jevy, když nás tak moc přesahují? Když jsou větší, než možnosti našeho jazyka? Opírá se přitom o myšlenky uvedené v jeho bestselleru O čase a vodě a užívání emotivního jazyka, aby naznačil nutnost proplétat příběh o klimatické krizi s osobní rodinnou historií. Naléhavost jeho slov si plně uvědomíme, když si po vzoru Magnasona otevřeme naše vlastní rodinné album a zalistujeme do vzdálených zimních měsíců zvěčněných na fotografiích našimi rodiči či prarodiči, tehdy pravidelně lemovaných sněhovou pokrývkou.
Hranice slov: „Hranice je symbolem vojenské moci, která signalizuje, že si máte držet odstup. Vstupujete do míst, kde vaše práva přestávají existovat.“ Francisco Cantú, host Inspiračního fóra 2019, je spisovatel, překladatel a také bývalý příslušník pohraniční stráže v nehostinné krajině arizonské pouště. Tuto životní zkušenost prodělal, aby osobně pochopil systém fungování moci hranic a mohl formulovat návrhy revize obecného trendu politizace a sekuritizace migrace. Hranice podle něj nejsou nevinnými čarami nakreslenými v písku, ale materiální infrastrukturou produkující násilí na tělech migrujících osob. Jsme toho svědky nejen na vnějších hranicích EU, ale též ve smrtonosné pohraniční krajině mezi Mexikem a USA. Podobně jako Magnason v případě ekologické katastrofy, i Cantú zdůrazňuje klíčovou roli jazyka, tedy to, jak o daném problému a výzvě mluvíme. Pokud o někom apriori hovoříme jako o nadbytečném, kriminálním, nebezpečném nebo ilegálním, ke smysluplné proměně migrační politiky sotva může dojít.
Migrace za všechny prachy. „Tragédií je, že populace, které nesou nejmenší vinu na narušení klimatu jsou zároveň těmi, které klimatická změna postihuje nejvíce.“ Přestože byl Peter Tinti hostem Inspiračního fóra už v roce 2020, vhledy tohoto amerického novináře zaměřujícího se na témata bezpečnosti, konfliktů, lidských práv a organizovaného zločinu jsou inspirativní i dnes. Dobře to ilustruje jeho rozkrývání byznysu spojeného s přeshraniční migrací řídící se ekonomickým zákonem poptávky a nabídky. Soustředění vlád a politik na realitu překračování hranic, formování migračních cest a šedé ekonomické zóny ustavené kolem nich představuje snahu řešit spíše než příčiny problémů jejich důsledky. Problém záměny příčin a následků ostatně vidíme také ve snahách řešit i další klíčové planetární výzvy současnosti, počínaje klimatickou krizí a konče nerovnoměrnou distribucí bohatství.
Foto: Delmer Membreno / EU Civil Protection and Humanitarian Aid.
