Vítá vás Cech hydrosemiózy: para-instituce, která vyvolává pohyby a vzpomínky odkazující na tělesné, planetární a spekulativní vodní tělesa – známé také jako Vlny.
Vlna je nekonečný pohyb vody planetárními prostory, tělesy a časy. Je to činitel změny v cyklech života a smrti, obnovy a rozkladu. Cirkulující napříč (a zpochybňující hranice mezi) vnitřními, vnějšími a jinými světy, Vlna vytváří, nese a rozpouští těl(es)a, vzpomínky a významy.
Cech hydrosemiózy nás vyzývá, abychom se v rámci semiotické praxe na Vlnu sami naladili. Vnímáme tak cirkulaci vody jako něco, co spojuje a rozlišuje mezi živými a neživými těl(es)y a je zapleteno do nespočetných procesů tvorby významů. V našem Cechu zkoumáme, jak jsou naše lidská těla a praktiky provázející tyto procesy vzájemně propojeny.
Pojem „hydrosemióza“ odkazuje na znakové procesy vody – vodní spleti, které produkují významy. Přírodní věda zaměřená na vodní krajiny se zaobírá hydrosemiózou (Baker 2017); paleohydrologie zkoumá krajinu, aby mohla interpretovat vodní procesy proběhlé v minulosti, forenzní analýza vodních izotopů studuje izotopové otisky vody, aby vystopovala její historické stezky, a biomonitoring měří lidskou krev a moč a zachycuje známky chemikálií v prostředí. Cech zkoumá vědecké postupy hydrosemiózy, ale přistupuje k nim z míst na okrajích lemujících technovědecké centrum. Přirozeně zdůrazňujeme hydrosemiózu coby spekulativní feministickou praxi, která produkuje ztělesněné, vztahové a dokonce mytické významy paralelní k vědeckým významům vody.
Cech čerpá ze starodávné praxe hydromancie: formy věštění prostřednictvím vody, například pozorováním vln a čeření. Hydromancii chápe nikoli jako přesnou předpověď konkrétní události v takzvané budoucnosti, jak je tomu v lineárním pojetí času, ale spíše jako činnost, která umožňuje ponořit se do zhuštěného času, kde se slévá minulost, přítomnost a budoucnost. Tato praxe oslavuje interpretaci mimo binární dělení mezi pasivním znakem a aktivním čtenářstvem.
Uznává mnohost vzájemných signálů mezi subjekty a složitost jejich asymetrických vztahů, které se někdy vynořují jako prchavé okamžiky poznání v rozlehlosti a hloubce Neznáma.
Hydrosemióza se v zásadě coby feministická praxe neomezuje ani na oblast vědy, ani na hájemství mýtu – je to jednoduše praxe života a vztahování se coby tělo z vody. Praktikovat hydrosemiózu znamená být součástí jakéhokoliv významotvorného vodního setkání, jde o vědecké úsilí o porozumění hydrologickým procesům, vodním rituálům či pláči / plavání / objetí / sexu. Umožňuje rozpoznat a pečlivě navigovat materiálně-semiotické spleti, jejichž součástí jsou vždy již i naše vodní těla (Neimanis 2017).
Coby feministické naladění na Vlnu se tedy hydrosemióza stává také etickou praxí. Zatímco lidé jsou strážci svých vlastních (neustále se měnících) tělesných tekutin, naše propletenost s jinými živými i neživými vodními tělesy značí hluboké propojení na planetární úrovni s procesy, které různým způsobem ovlivňují různá vodní tělesa. Cech hydrosemiózy tedy představuje také prostor pro držení a přemítání nad krizí významu, která přichází s osobní ztrátou, stejně jako nad systematickým ničením, semiocidou (Maran a Puura 2013) živých i neživých vodních těl(es). Ve vodních semiotických propletencích se významy tvoří, ale také zanikají – a paměť doprovází amnézie.
Připojte se k iniciačnímu rituálu Cechu hydrosemiózy, který se skládá ze tří „partitur vlhkosti“ vznikajících skrze (dis)lokované zvukové rituály. Partitury meditují nad 1: tělesnými tekutinami a krizí významu, 2: skrytými zprávami o kontrolovaných/zachycených vodách v Amsterdamu, a 3: vědeckými praktikami odběru a analýzy sněhu ve finském Laponsku.
