„Historie Ostravy se datuje od doby, kdy bylo na počátku 18. století na březích řeky Ostravice objeveno uhlí. Kdyby k tomu objevu nedošlo, Ostravy by nebylo. Vznikla jako umělé město, ne jako jiná města, která se utvářela stovky let. Vytvořila se spojením několika oblastí a lidé se do ní začali stěhovat za prací v dolech.“
Jak dokládá příběh Ladislava (70+), který strávil většinu svého produktivního života jako horník v jednom z mnoha ostravských dolů, lokalita, kterou jsme si vybrali pro naši případovou studii, je od svého vzniku provázena, ne-li přímo definována, těžbou uhlí.
Průmyslová historie Ostravy sice sahá až do 18. století, hlavní rozmach však zažila v období socialismu, zejména v 80. letech 20. století, kdy byla těžba uhlí hnacím motorem národní průmyslové výroby. Poskytovala hlavní lokální zdroj pracovních míst a ekonomického bohatství a dávala Ostravě a jejím obyvatelům pocit identity, sounáležitosti a hrdosti.
V rámci postsocialistické transformace na počátku 90. let a následné restrukturalizace národního hospodářství bylo rozhodnuto, že se většina důlních provozů uzavře. Objem průmyslové výroby prudce klesl a s ním i význam a prestiž těžby uhlí. Následný pokles počtu pracovních příležitostí v regionu, který v nejlepší době dosahoval nebývalé výše, vyústil v těžkou hospodářskou krizi a sociální nespokojenosti. Pocit nespravedlnosti v regionu ještě prohloubily pochybné a podvodné privatizační procesy, v jejichž důsledku přešel velký díl kolektivně nabytého majetku do rukou několika málo jednotlivců.
Ostravská zkušenost s transformací nabízí jedinečný pohled na dynamiku globálních procesů vzestupu a pádu průmyslu a jejich dopad na místně specifickou a historicky podmíněnou realitu. Případová studie Ostravy zároveň dokládá lokální zranitelnost v období transformace. Vypráví příběh těch, kteří se kdysi ocitli na „vítězné“ straně dějin, načež nečekaně spadli do soukolí prekarity. Tyto náhlé zvraty obývají nadále kolektivní vědomí a ovlivňují naši schopnost představit si budoucnost přesahující dimenze individuálního růstu a zisku.
Společné jádro
Projekt Společné jádro prostřednictvím etnografického průzkumu a hloubkových rozhovorů s bývalými ostravskými horníky a pracovníky v ocelářství, lidmi z oblasti výzkumu, urbanismu, sociální práce i aktivismu zkoumá a vytváří souvislosti mezi hornickou minulostí Ostravy, její postindustriální současností a její předjímanou zelenou budoucností. Zabývá se konceptem „mezí růstu“ – jak ho v roce 1972 představil Římský klub – a zdůrazňuje paralely a rozpory mezi současnými sociálně-ekonomickými a politickými modely založenými na zisku a alternativou v duchu zelené transformace.
Historie české fosilní revoluce má svou jedinečnou konstantu – horníka, jak ostatně dokládá svědectví jednoho z účastníků našeho projektu: „po ranní směně, když jsme vyšli z dolu, čekali na nás nahoře pionýři, aby nám předali květiny“. Mýtus horníka se ale nezapsal pouze do lidské paměti – také ostravské budovy bývaly němými pozorovateli ztracené slávy, která se vryla do jejich fasád a pohledem kolemjdoucích zůstává většinou nepovšimnuta. Socioložka Dr. Nicole Horáková působící na Ostravské univerzitě při jednom z našich rozhovorů namítá[TP2] , že „tito muži a ženy (bývalí horníci a hornice), již byli za komunistické éry chloubou dělnické třídy, dnes představují jen číslo ve statistice a nic o nich nevíme“.
Osoby účinkující ve videoeseji, která je zároveň hlavním výstupem projektu, sice nemají z hlediska společensko-politického běhu světa zdánlivě nic společného, představují však klíčové aktéry vzájemně podmíněného a komplexního vyprávění o transformaci (transformacích). Na příběhu se podílejí coby rovnocenní svědkové měnící se časovosti a odhalují nám své životy definované bojem, nadějí, úzkostí a osobními i kolektivními plány. Jejich hlasy se spojují jako zvuky bez tváře.
Krajiny a archivní materiály se stávají vizuálním průvodcem provázejícím nás místy, jež tyto životy utvářely, a naopak. Uchovávají v sobě stopy minulosti a zároveň nabízejí osekanou perspektivu věcí budoucích. Jednotlivá vyprávění o budoucnosti se tříští, rozvětvují, překrývají a ohýbají. Rozcházejí se a zamlžují. Jestliže si kdysi průmyslová páteř země vypůjčila svou agendu od lidu, pak se zdá, že zelená transformace dluží za svůj program nadnárodním korporacím.
Společnost tradičně chápeme jako velkou skupinu lidí, kteří spolu organizovaným způsobem žijí. Podobně i digitální video, jak ho známe dnes, představuje soubor pixelů umístěných ve vymezeném prostoru, vztažených k určitému rámci (obrazovka, telefon, projekční plocha atd.) a koordinovaných ve vztahu k časové ose. Všechny tyto parametry fungují v součinnosti a vykreslují tak obraz, který můžeme později zachytit pohledem a dekódovat nervovou soustavou jako kompletní informaci. Přesnější je však chápat digitální video jako sekvenci pečlivě synchronizovaných pixelů. Video vypráví příběh transformace.
Metoda jako poselství…
Ve většině případů se u videí nekódují pro každý snímek celé pixely, protože by to zabíralo příliš mnoho místa a protože existuje lepší alternativa: komprese. Při kompresi videa se jednotlivé snímky ukládají buď jako delta-snímky nebo jako I-snímky.
Pixely jsou mikroúlomky, z nichž se skládá (digitální) video, stejně jako jednotlivci tvoří námi koncipovanou společnost. Jejich koordinace umožňuje vznik obrazu. Kompromitací I-snímku a delta-snímku videomateriálu se referenční obraz stává kvůli překrytým pixelům nečitelný, desynchronizovaný a nesouvislý. Buď chybí přehled o tom, jak přechází předešlý pixel do následující scény, nebo neustále dokola opakují stejný proces.
Důvodem, proč pracovat s I-rámcem a Delta-rámcem v celé jeho banalitě, je tedy nejen zohlednit minulost při programování budoucnosti, ale také si uvědomit, jak minulé vzorce mohou snadno zkazit podobu budoucnosti. To, co se v kontextu našeho projektu může jevit jako technické cvičení, je ve skutečnosti pokusem o vizualizaci limitů představ o budoucnosti, jak je vnímají naši účastníci, a limitů současného systému, který si nedokáže představit budoucnost přesahující růst (jak je obsažen v paradigmatu zeleného kapitalismu).
Mutual Core (Společné jádro) rámuje, jak se nostalgie po socialistické minulosti a současné trendy směřující k zelenější a udržitelnější budoucnosti podobají stávajícím socioekonomickým modelům zaměřeným na zisk. Jeho cílem je nabídnout vizuální metaforu našeho přesvědčení, že při plánování budoucnosti je třeba brát v úvahu minulost. Současně se snaží osvětlit, jak mohou vzorce z minulosti snadno zmařit naše současné činy a narušit naše představy o budoucnosti.
Od fosilní energie k zelené energii, od kapitalismu k zelenému kapitalismu: jakou podobu získá naše budoucnost, bude-li stát na principech, které odrážejí, ne-li přímo reprodukují, tytéž způsoby existence a vztahy, s nimiž bojujeme, ale které bychom měli spíše revidovat?
