Při zkoumání odlišných, ale vzájemně propojených příběhů, které obklopují oceánské systémy, je potřeba používat komplexní vtělené technologie, díky nimž se dokážeme zaměřit na to, co je neviditelné, na zvuky, které se odrážejí od našich nástrojů, a sledovat, jak nám pomáhají představit si nepředstavitelné struktury a prostředí, která dávno zanikla nebo teprve přijdou. 

Naším průvodcem je plankton, společenství mořských tuláků unášených přílivy, odlivy a proudy. Umožní nám nástroje pro zkoumání oceánu, které používáme jako rozšíření našich smyslů,  tyto prvky planktonu skutečně poznat? Co k tomu porozumění vlastně potřebujeme znát? Jejich jednotlivá DNA, zvyky, příbuznosti s jinými těly? Při zamyšlení nad jejich životy, vzájemnými, sítěmi a složitostmi se začnou odvíjet tři dějové linie.

I. Spatření ekologického významu

I když plankton představuje klíčový druh, který je základním stavebním kamenem křehké rovnováhy v mořském a atmosférickém systému, zůstává často mimo naši pozornost. Počínaje dýcháním: při každém druhém nádechu vdechujeme kyslík, který produkuje fytoplankton; ten poté metabolizuje a absorbuje vydechovaný a jinak produkovaný CO2; a jako základ mořského potravního systému poskytuje živiny mořským živočichům, a tedy nepřímo i nám.

Jak můžeme rozšířit své smyslové schopnosti, abychom dokázali naslouchat tomu, co nám plankton může sdělit? 

Snažíme se na jeho organismy napojit, a proto odebíráme vzorky vody a trávíme hodiny nad mikroskopem. To, co vidíme, však není vzorek samotný, ale jeho obraz nebo zpodobení. Vnímání tohoto obrazu je tedy výsledkem činnosti, a ne jen pasivního pohledu. Toto vnímání jako nástroj intervence proměňuje neviditelné na viditelné a umožňuje nám manipulovat a utvářet nový jev, který by byl jinak nepřístupný.

Při pohledu skrze zkumavky vidíme, jak se plankton magicky zjevuje z transparentních kapek vody, a nacházíme nové významy, na něž se můžeme naladit, když se zamýšlíme nad společenstvími, médii, kolektivy a jednotlivci. 

A protože se planktonem živí velké druhy, ochotně se pohybuje – každý den a každou noc v rámci takzvané diurnální vertikální migrace. My lidé jsme tento proces objevili náhodou. Když americké námořnictvo během druhé světové války pomocí sonaru pátralo po potenciálních predátorech na mořském dně, tedy dalších ponorkách, objevilo hlubinnou odrazovou vrstvu (DSL). Nejprve ji zaměnili za mořské dno, nakonec však tato pohyblivá vrstva vedla k odhalení dynamické povahy mořského života. Přivedla je k tomu otázka – proč se dno hýbe?

II. Umění naladit se na sebe navzájem

Většina mořských savců umí záměrně vnímat zvuky. Ví, kdy využívat vysoké frekvence, aby zjistili, kde jsou a kdy používat nízké frekvence, aby se prokousali rostoucím hlukem okolního prostředí. Tento proces se nazývá echolokace. V mnohém se překrývá s komunikací, ale není to totéž. Echolokace umožňuje mapovat svět ve vztahu k jedinci, mapovat jedince ve vztahu ke světu. Vychází vždy zevnitř a pomáhá živočichům nacházet kořist, navigovat a lokalizovat ostatní příslušníky jejich druhu.

Naproti tomu byl echolot jakožto lidská technologie umožňující vnímat okolní prostředí vyvinut pro válečné účely a spojuje v sobě často protichůdná využití v rámci vědy, aktivismu nebo rybolovu. Funguje na principu přenosu akustických vln do vody a zaznamenávání časového intervalu mezi vysláním a návratem pulzu. Díky tomu umožňuje stanovit vzdálenost mezi sonarem a cílem. Německý vynálezce Alexander Behm netušil, jakou „revoluci“ bude používání echolotu představovat pro lov ryb a že povede k dnešnímu extrémně nadměrnému rybolovu. V dnešní době prohledáváme oceány, abychom viděli, co mělo zůstat skryto. 

Co kdybychom se namísto toho naučili pokorně naslouchat a převzít odpovědnost za své frekvence? Ztišit svůj hlas, aby k nám mořské bytosti mohly promlouvat. Pouze z vibrací lze vytvářet světy, kterými můžeme společně plout.

III. Spekulace o budoucích formách

Jak může umělá inteligence posloužit jako nástroj podobný například fotoaparátu? Stejně jako vyvolávání filmů v temné komoře je i hledání latentních vektorů cesta plná náhodných objevů. Pokud striktně využíváme staré modely, které nebyly vytrénovány na ohromných internetových archivech, zachovává si plankton zachycený v trénovacích datech svůj vlastní svět.

Při generování obrazů těchto nových bytostí kráčíme ve stopách Karla Simse, který pomocí genetických algoritmů stvořil své Evolving Virtual Creatures. Od jeho časů prošla oblast počítačových věd i vědy jako takové více či méně revolucí ve smyslu nových metod založených na datech, které nahradily starší systémy opírající se o pravidla. Místo využívání diskrétních matematických pravidel nyní trénujeme kontinuální neuronové reprezentace.

Plankton, který podle některých odhadů existuje již přibližně 3 miliardy let – daleko předcházel vzniku lidského druhu a díky své schopnosti se adaptovat přežil mnoho období masového vymírání. V tomto díle pomocí AI mísíme existující a fiktivní nové druhy planktonu, které pak umisťujeme jako virtuální bytosti na jejich vlastní digitální čipy. Hrou s generativními modely nahlížíme do glitchových krajin a potenciálně se dozvídáme o bohatém mikrokosmu možností a zákonitostech života v jiných rozměrech a časových měřítcích, než je ten náš.

Anthea Oestreicher

Designérka a umělecká výzkumnice

Vít Růžička

Výzkumník a umělec v oblasti AI a strojového učení

Weronika Zalewska

Transmediální umělkyně a výzkumnice