Od první války v historii lidstva uplynulo již bezmála pět tisíc let. Hodně se toho od té doby změnilo. Ruční zbraně byly nahrazeny moderními technologiemi v podobě raketových systémů a dronů, střety se z polí a plání přesunuly do urbánních oblastí a vzdušného prostoru nad nimi. Co však zůstává, je ničivý dopad ozbrojených konfliktů na civilní obyvatelstvo. A samotný rozměr lidské tragédie, již neobsáhnou ani ty nejmodernější statistiky. Dokážeme ze zdánlivě nekonečné spirály násilí najít východisko? A přichází skutečný mír ve chvíli, kdy zazní poslední výstřel?
Tyto a mnohé další otázky diskutovali účastníci Inspiračního fóra na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Odborníci a odbornice z různých profesních sfér zde sdíleli své pohledy na budoucnost válčení, zatímco ženy žijící za frontovou linií přiblížily každodenní realitu existence ve válečných zónách. Společně jsme se také ponořili do tvorby obrazu stabilnější budoucnosti, v níž je možné konflikty řešit mírovými prostředky.
Moderními technologiemi ke starému umírání
Přítmím sálu se rozléhá hlas reportéra České televize, jenž popisuje násilné boje na předměstí Gaza City. Palestinské obyvatelstvo umírá rukou izraelských vojáků, zatímco Hamás odpaluje mezi jejich domy rakety proti židovským městům. V největších světových metropolích vřou protiválečné demonstrace, nad hlavami protestujících vlají palestinské vlajky. „Tyhle záběry jsou deset let staré. Kdybych vám to neřekl, situovali byste je třeba do jara minulého roku. Na tom je vidět, jak se izraelsko-palestinský konflikt cyklí. Jsme svědky téměř osmdesát let trvajícího a stupňujícího se násilí, jež vytváří křivdy, které se jen těžko dají přejít…” vysvětluje historik moderních a soudobých dějin Bohumil Melichar. Naráží tak na skutečnost, že konflikt v pásmu Gazy má původ už v roce 1948, kdy Izrael vyhlásil svůj nezávislý stát na území obývaném Palestinci.
Události, kterých jsme nyní v pásmu Gazy svědky, jsou v podstatě technologicky modernější verzí velmi staré válečné strategie. Své o tom ví i lékařka a anestezioložka Eva Kušíková, která s Lékaři bez hranic pomáhala již na šesti zahraničních misích: „Když se řekne válka v Gaze, nenapadnou mě v prvé řadě drony ani AI, ale obléhání, postavené na snaze zlomit veškerý odpor místních obyvatel. Vždyť naši lékaři hlásí nedostatek základních hygienických potřeb, včetně mýdla, což způsobuje vážná bakteriální onemocnění. Na ty potřebujeme antibiotika, která ale nemáme. Musíme znovu používat krvavé bandáže a amputovat končetiny bez anestezie,” popisuje situaci, jíž musí čelit zdravotnický personál, který v postižených oblastech poskytuje životně důležitou lékařskou péči.
Nekončící útoky v pásmu Gazy zdecimovaly nejen místní obyvatelstvo, ale také ekonomickou a společenskou infrastrukturu. „Lidé byli vyhnáni ze svých domovů, museli utíkat ze severu na jih a přišli o všechno. Naše děti už druhý rok nemají kam chodit do školy,“ popisuje ničivý dopad vleklého konfliktu na palestinské obyvatelstvo místní učitelka, novinářka a filmařka Ruwaida Kamal Amer. I přes hrozící nebezpečí se po propuknutí konfliktu rozhodla v Gaze spolu se svou rodinou zůstat. Cítí jako svou povinnost upozorňovat na to, co se zde děje a sdílet příběhy, které zachycují život ve válečných zónách. Stejně tak se snaží vzdělávat další palestinské generace, ačkoliv sama upozorňuje na zcela nevyhovující podmínky v provizorních stanových školách, kam se kvůli bombardování musela výuka dětí přesunout. Navzdory veškeré snaze se však obává, že jí mohou jednou dojít síly. „Bývali jsme krásný národ. Ale nyní jsme tak unavení válkou, že dokážeme myslet jen na to, kde seženeme jídlo a vodu, nebo jestli nám v kterémkoliv okamžiku nespadne na hlavu bomba. Každé ráno, když se probudím, kladu si otázku: jsem dost silná, abych zvládla přežít další takový den?” vyznává Amer v nezvykle upřímném svědectví.
Ačkoliv se oči většiny Evropanů nyní upírají především k válce na Blízkém východě a ruské invazi na Ukrajinu, ozbrojené konflikty probíhají i v oblastech, jež západní média dlouhodobě přehlížejí. Výzkumnice konfliktů a profesorka na Institutu pro výzkum míru v Oslu Siri Aas Rustad upozorňuje, že v loňském roce se jich celosvětově odehrálo téměř šedesát. Převažují vnitrostátní neboli občanské konflikty, v nichž spolu na území jednoho státu bojují například nejrůznější etnické či náboženské skupiny, často s účastí tamní vlády nebo armády. Příkladem takové situace je Súdán. Zdejší konflikt má své kořeny již v osmdesátých letech minulého století, kdy mezi sebou začaly válčit křesťanské a muslimské, černošské a arabské vrstvy obyvatelstva. To vše posílily ničivé dopady klimatické krize na Dárfúr, klíčovou súdánskou zemědělskou oblast. „Nálety, bombardování, ale především hladomor a epidemie, které nastaly v důsledku blokády humanitární pomoci do nejvíce postižených regionů. To je naše každodenní realita,” líčí situaci zdejší lékařka a ochránkyně lidských práv Fatma Mohamed. Nynější válka mezi armádou a paramilitární Jednotkou rychlé podpory patří k vůbec nejhorším ozbrojeným střetům v historii země. Vyvolala rozsáhlou humanitární a migrační krizi, kdy musela zhruba čtvrtina čtyřiceti milionového místní populace opustit své domovy.
Genderová rovnoprávnost v mírových procesech
Stále palčivější otázkou ve věci současných ozbrojených konfliktů se stává téma genderu. Pokud jde o civilní obyvatelstvo, válka obvykle neúměrně postihuje ženy, zejména kvůli sexuálnímu násilí a rizikům spojeným s chybějící zdravotní péčí v těhotenství. Ženy navíc bývají nedostatečně zastoupeny v mírových procesech. Některé studie přitom ukazují, že zapojení žen pozitivně ovlivňuje úspěšnost a trvanlivost takových dohod. „Neměli bychom angažovat ženy pouze kvůli předpokladu, že jsou od přírody mírumilovnější nebo více pečující. Ale budování míru, stejně jako vedení války, není záležitostí pouze jednoho pohlaví,” dodává výzkumnice a expertka na řešení konfliktů Kirthi Jayakumar.
Přestože není mír ze své podstaty feministickou myšlenkou, hnutí feminismu se o něj zasazuje jako o jeden ze svých základních hodnotových pilířů. Byla to ostatně feministka, liberijská politička a držitelka Nobelovy ceny za mír Leymah Gbowee, která vyjádřila myšlenku, podle níž způsob, jakým společnost zachází se ženami v době míru odráží jejich osudy během války, kdy má násilí tendenci eskalovat. Podle Siri Aas Rustad může sociální spravedlnost zároveň sloužit jako prevence vzniku potenciálních konfliktů. V rovnoprávnějších společnostech je totiž obecně méně pravděpodobné, že bude eskalovat napětí, jež se přelévá v ozbrojené násilí.
Umění jako záminka k dialogu
V globalizovaném světě, kde jsou hranice mezi společnostmi a národy čím dál tím propustnější, se každé naše rozhodnutí stává součástí širšího řetězce událostí. Tento jev připomíná efekt motýlích křídel, kdy i drobné činy mohou mít dalekosáhlé důsledky. Ačkoli málokdo z nás má přímý vliv na nadnárodní politiku nebo na rozhodování vládních institucí, každý den činíme rozhodnutí, která formují prostředí kolem nás. Přestože nemůžeme přímo ukončit globální konflikty nebo rozhodnout o osudu mezinárodních vztahů, nabízí se způsoby, jak můžeme přispět k mírovému řešení problémů a podporovat pozitivní změny.
Řešení konfliktů zkrátka není záležitostí pouze jednoho pohlaví. A stejně tak platí, že není údělem jednotlivce. Mír a stabilita jsou dlouhodobé cíle, kterých dosáhneme jedině v kolektivním dialogu, jenž vyslyší hlasy všech členů a členek komunity. „Musíme věnovat pozornost i méně medializovaným konfliktům. Je odpovědností každého z nás šířit povědomí a ujistit se, že těmto událostem jako společnost věnujeme prostor, který si zaslouží,” uzavřela svou přednášku norská výzkumnice.
Účinným způsobem, jak budovat komunity a angažovat je do společenského a politického dění, může být umění. Tento koncept na Inspiračním fóru představila Rufina Bazlova, umělkyně původem z Běloruska, která se do Česka přestěhovala za studiem a dnes žije v Praze. Ve své tvorbě se zaměřuje především na tradiční běloruské umění vyžyvanky, neboli výšivky. Místo folklorních motivů však do svých děl promítá příběhy lidového odporu proti Lukašenkově diktatuře a osudy politických vězňů. Jehla se tak v jejích rukou stává nástrojem jemného odporu a výuka techniky – prostorem ke sdílení. „Výšivka je výrazem solidarity. Její tvorba vyžaduje poměrně hodně času, který symbolicky věnujeme nespravedlivě uvězněným lidem, jimž byly čas a svoboda odebrány,” vysvětluje Rufina Bazlova podstatu projektu #Framed in Belarus, který spojuje lidi z celého světa, aby výšivkou zachytili osudy politických vězňů. Projekt má podle ní nejen uměleckou, ale především edukativní funkci. Zúčastnění se díky němu seznamují s děním v současném Bělorusku. Meditativní činnost vyžadující soustředění je navíc motivuje, aby se aktivně zapojili do společenského života.
Dokážeme najít společnou řeč?
Cesta k lepší budoucnosti není jednoduchá a nenašli bychom univerzální návod, který by nás k ní spolehlivě dovedl. Někteří, jako například plukovník a vojenský robotik Jan Mazal vidí potenciál v technologickém rozvoji. Věří, že robotizace a automatizace postupně vytlačí lidi z bojiště, což by mohlo snížit lidské ztráty. I válka vedená stroji se však odehrává v osídlených regionech. A útoky na civilní cíle budou pro nepřátelské strany i nadále výhodné, protože účinně napomáhají oslabení protivníka a podlamují jeho odpor. Z tohoto důvodu zůstávají jiní vůči technooptimismu skeptičtí. Obávají se, že odlidštěná válka by naopak mohla vést k ještě brutálnějším činům páchaným na civilistech.
Diskuse na Inspiračním fóru odhalily, že nemáme jednotnou představu o tom, která cesta je pro hledání řešení ta správná. Zároveň však ukázaly, že se dokážeme sejít, mluvit spolu a hledat společná východiska, i přes veškeré názorové neshody. Význam ohleduplné a otevřené komunikace zdůrazňuje i Eva Kušíková. Když odpovídá na otázku, jak může každý z nás přispět k ukončení válek, připomíná, že základem je právě snaha o vzájemné porozumění: „Chceme-li mír, musíme se nejprve naučit zvládat malé každodenní konflikty. Vyhýbat se rétorice, která je jednoznačná, tvrdá a uzavírá prostor pro diskusi. Nesouhlasit bez toho, abychom se museli pohádat, naslouchat druhým, případně i změnit svůj názor – a nebát se to přiznat. To je něco, o co se může pokusit každý z nás, a můžeme v tom selhat a pak to zkusit znovu. Musíme se zlepšit v tom, jak spolu dokážeme mluvit, bez toho, abychom potřebovali násilí jako řešení našich neshod. Protože drobné násilí plodí velké násilí.”
Když mluví o tom, kde v těžkých chvílích nachází motivaci a sílu pomáhat ostatním, její unavená tvář se rozjasní úsměvem. Stejný úsměv lze vidět i u Fatmy Mohamed, která už dva roky poskytuje právní a lékařskou péči v nejvíce zasažených oblastech Súdánu: „Věřím v solidaritu, empatii a schopnost lidí se navzájem pochopit.“ Tyto ženy, které každý den čelí ničivým následkům války, neztrácí naději. Vědí, jak důležité je předávat ostatním víru v lepší zítřky. Pokud si z letošního Inspiračního fóra na Jihlavském festivalu máme odnést jednu myšlenku, je to síla kolektivního dialogu a představivosti. Nebojme se snít, protože právě společné snění o spravedlivějším světě je radikálním projevem lidské sounáležitosti a může nás dovést k bezpečnější budoucnosti.
Adéla Gajdicová