Putující a chvějící se obojživelné zóny, písčité pozůstatky někdejších území proudí vodami Dunaje, tvoří říční koryta delty a znovu se objevují jako duny na březích Černého moře. Naše těla vyjednávají s pobřežím, chodidla se setkávají s nasáklou zemí a bouřlivým jarem v Rumunsku. Hejna se vracejí, lesy jsou pod vodou, ryby se množí a hmyz bzučí v rákosí. Naše vlastní vnitřnosti jsou vtaženy do bažinatého metabolismu delty a my si zvykáme na nové rytmy.
Polopotopené světy delty Dunaje tvoří živoucí dějiště, jehož kolektivní puls vytváří chvějící se hmota. Pomocí upraveného kontaktního akcelerometru, maličkého přístroje citlivého na vibrující materiály, se ladíme na vibrosféru delty a naše vlastní smysly se stávají o něco více obojživelnými. Na okrajích – hybridního lidského vnímání, pozemského a vodního, lidských těl a těl delty, která se do sebe skládají – se otevírá kluzký prostor, kde se světy střetávají: kontaktní zóna.
Slovy Mary Louise Pratt a Astrid Neimanis se ptáme: „Jak udržet kontaktní zóny otevřené, aby se z nás nestal buldozer?“1) Využíváme terénní výzkum a nahrávky ke „spolu-vytváření“ namísto návratu ke kolonialistickému pojetí terénního výzkumu jako pouhého „zpřístupnění“? Jak se mohou umělecká díla, která překládají a zesilují vibrosféru delty a její pohrouženou historii, stát místy intimity vůči světům, které „nejsou nikdy plně poznané, jsou neasimilovatelné“?2)
Soustředíme se na vibrační propojení a vodní cesty samotné delty. Vibrace, považované za „stínový jev“, jak píše Nina Sun Eidsheim, „neexistují před konkrétním materiálním uskutečněním.“3) Zcitlivění na materiály, které vibrují, je aktem navázání kontaktu. Ve vodních zónách delty připevňujeme kontaktní akcelerometr – zařízení původně používané k měření průmyslových vibrací a vojenskému dohledu – k různým materiálům. Tento proces nás přibližuje k vibraci kovových sloupů na pobřeží, písčitých mušlí ve větru a rákosí třesoucímu se při pohybu hmyzu. Zvukový přenos na našem nahrávacím zařízení nám umožňuje vnímat toto chvění aktivním poslechem. Ve spleti tří sad sluchátek vycházejících z našeho přístroje se učíme společně přepínat nahrávky a nacházet klid.
Naše propojená a ztělesněná smyslová praxe nám pomáhá uvědomit si zvukové dutiny, kde se propojuje hmota s jinými měřítky. Nasáklé hmoty delty existují v prostorově-časových vztazích a rytmech, které se nacházejí mimo lidské vnímání. Intermateriální vibrace spojuje těla delty, ale také vytváří transdukce, „umožňující výměnu napříč materiálními a afektivními stavy“.4) Prostřednictvím Dunaje, který každoročně přenáší tuny sedimentu z celé Evropy a přetváří říční koryta a deltové duny, nabývá delta tvaru v neustálém remixu prostoru a času.
Jak Marcus Boon uvádí ve své knize The Politics of Vibration: „Vibrace se dějí v poli – vytváří pole“ nebo prostor. Boon představuje hudbu jako emergentní vlastnost v takovém poli, snad jako uchopitelnější bod lidsky ztělesněného přístupu k živým pocitům. Při přesunu prostor mimo pole hudby, Boon sdílí, že je mnoho co zvážit ohledně toho, jak byla „vibrace sama chápána jako médium nebo materiál, ústřední pro různé formy života, praktiky, ‚lieux communs‘ (Glissant).“
Na hranici slyšitelného představuje vibrace tady v deltě Dunaje sílu, která, kromě vytváření propojení, otřásá a aktivuje svou pohrouženou historii a granulární vzpomínky. Gestem navázání kontaktu s dynamickými otisky paměti5) říční krajiny sledujeme propletené archivy v podloží oživené stinnými pulsy vibrace. Stejně tak představuje tento nasáklý prostor shlukování míst podobných Édouard Glissantově common-place6), jak naznačuje Boon.
Vnímání společných živoucích zdrojů delty Dunaje umožňuje naladit se na místní vibrosféru. Podle ekotremologie, vědy zkoumající chvějící se ekologie, je vibrosféra součtem všech vibrací vyzařujících v prostředí.7) Ambientní tremologie vychází z naší průběžné praxe a terénních sezení při zahlížení porézních hranic delty zachytáváním obojživelných třesů. Místo snahy odhalit materiální kompozici delty Dunaje přepracováváme svůj vztah k nim tím, že otevíráme prostory pro kontakt s rytmy a chvějícími se konstelacemi vodních cest. Naše instalace v galerii Display přenáší prostřednictvím nástěnného díla komponované nahrávky, umožňující přijít do kontaktu se strukturou a pocítit pulzující záznam. V prostoru rezonují tři sochařské fragmenty aktivovanou obojživelnou hmotou z vibrosféry delty. Skleněné rytiny sledují geologické posuny, chvějící se rákosí ztělesňuje polo-ponořenou říši a tvarovaný porézní betonový blok zní ozvěnou místní post-přírodní historie. Místo snahy odhalit materiální kompozici delty Dunaje přepracováváme svůj vztah k nim tím, že otevíráme prostory pro kontakt s rytmy a chvějícími se konstelacemi vodních cest v transformaci a více-než-lidském přenosu.
---
Poznámky
1) Astrida Neimanis, 2020, The river ends as the Ocean, p. 23.
2) Ibid.
3) Nina Sun Eidsheim, 2015, Sensing Sound: Singing & Listening as Vibrational Practice, Duke University Press, p. 161.
4) Brandon LaBelle, January 2021, Acoustic spatiality, Infrasonica, https://infrasonica.org/en/sonic-realism-wave-3/nicole.
5) Na základě rozhovoru s Mirjami Lantto Klein a reflexe knihy: Gary John Brierley, 2010, Landscape memory: the imprint of the past on contemporary landscape forms and processes. Area Vol. 42 No. 1, p. 76–85.
6) Édouard Glissant, 1990, Poétique de la relation, Gallimard.
7) Rok Šturm, Juan José López Díez, Jernej Polajnar, Jérôme Sueur, and Meta Virant-Doberlet, 2022, Is It Time for Ecotremology? Front. Ecol. Evol. Vol. 10.
